Vládní sliby o dostupném bydlení zůstávají nenaplněné

Po čtyřech letech je však bilance rozporuplná. Ačkoliv vláda skutečně podnikla některé kroky, jako spuštění dotačně-úvěrového programu pro obce, přípravu zákona o podpoře bydlení či rozšíření příspěvku na bydlení během inflační krize, mnoho klíčových problémů zůstává nevyřešeno. Povolovací řízení se nadále vleče, digitalizace povolování staveb nepřinesla očekávané zjednodušení, územní plánování zůstalo nedokončené a celková dostupnost bydlení se nezlepšila.
Bytová krize v Česku má přitom hluboké kořeny sahající až k privatizaci obecních bytů v 90. letech, kdy byla zanedbána role obcí a státu a chyběla legislativa pro podporu nájemního bydlení. Tato historická pochybení postupně vedla k současné situaci, kdy si velká část populace nemůže dovolit vlastní bydlení a nájemní trh je současně drahý i omezený.

Nefunkční stavební zákon a digitalizace
Jedním z hlavních pilířů plánované reformy měl být nový stavební zákon a digitalizace povolovacího procesu, který vstoupil v platnost v červenci minulého roku. Cílem bylo odstranit notoricky známou brzdu české výstavby - nekonečné povolovací řízení, které patří k nejdelším v Evropě.
Realita se však ukázala být pravým opakem. Portál stavebníka, který měl být hlavním nástrojem celé reformy, byl od počátku nefunkční. Systém vykazoval časté výpadky, stavebníci naráželi na chyby a ani úředníci si s ním nevěděli rady. Místo slibovaného zrychlení došlo k ještě většímu zablokování povolovacích procesů.
Nicméně problém stavebního zákona nespočívá jen v digitalizaci, ale i v přebujelé složitosti samotného stavebního práva. Do legislativy se dostávají detaily, které by vůbec nemusely být závazné, jako tomu není v řadě zemí EU. 
Stát by měl stanovit konkrétní cíle, kterých mají normy dosahovat, ale konkrétní technické řešení by měl nechat na projektantech. Předpisy by podle něj neměly diktovat přesný postup, ale umožnit odborníkům hledat vlastní cestu.
Selhání stavebního zákona a digitalizace se projevuje i v praxi. V prvním čtvrtletí letošního roku bylo povoleno nejméně nových staveb za posledních 26 let. V Česku se v posledních letech dokončuje zhruba 30 až 40 tisíc bytů ročně, loni to bylo podle Českého statistického úřadu jen něco přes třicet tisíc. 

Reforma územního plánování zůstala pouze na papíře
Vláda při svém nástupu slibovala vedle digitalizace také zásadní změnu územního plánování, včetně nového katalogu funkčních ploch, posílení pravomocí samospráv a zachování stavebních předpisů pro velká města. Tento plán chválili jak starostové, tak stavitelé.
V praxi se však nestalo prakticky nic. Ministerstvo sice v září letošního roku svolalo diskuzi s odborníky, ale celá reforma zůstala pouze na úrovni debaty a do legislativního procesu se žádný návrh nedostal. Samotný resort tento týden na svých webových stránkách uvedl, že se po dvaceti letech poprvé otevřela debata o smyslu a cílech územního plánování. Podle původních slibů by však nyní již mělo být jasné, jakým směrem se vydat.Klíčová je neudržitelnost současného systému. Územní plánování mělo zásadně zjednodušit, protože není možné, aby pořízení nového plánu trvalo 10, 12 nebo dokonce 16 let. Pokud by se plánování stalo skutečným nástrojem obcí, samotné stavební povolování pak může fungovat jen jako jednoduchý checklist toho, co stavebník splnil.

Zákon o podpoře bydlení s omezeným dopadem
Zákon o podpoře bydlení vláda prezentovala jako jeden z největších úspěchů svého volebního období. Po letech debat a několika neúspěšných pokusech se podařilo prosadit normu, která měla ukázat, že stát konečně bere bytovou krizi vážně.
Problém zákona spočívá podle především v tom, že sice nastavuje rámec, ale chybí mu propojení na další politiky, zejména na systém sociálních dávek. Zákon o podpoře bydlení je sice krokem správným směrem a konečně definuje spolupráci různých aktérů - státu, obcí, neziskových organizací i soukromého sektoru. Je však potřeba doladit provázanost s dávkovým systémem a nastavit podmínky tak, aby obce měly motivaci do projektů opravdu vstupovat, jinak nemusí mít takový efekt.
Další slabinou zákona je samotné nastavení dostupného nájemného. Norma počítá s tím, že v obecních či dostupných bytech bude nájemné nejméně o pětinu nižší než tržní. Podle odborníků je to však spíše číselná korekce než zásadně nový režim, který by mог mít větší dopad. Pokud zákon neurčí jiný způsob nájemného pro obecní byty, nemá tento segment významnou roli. Problém je v tom, že v Česku neexistuje právní úprava dostupného bydlení s ekonomizovaným nájmem. To v praxi znamená, že v Česku není definice tržního nájemného, takže není podle čeho vypočítávat dostupný nájem.
Vzorem může být francouzský model HLM (bydlení za mírné nájemné), který funguje desítky let. Takový model nájemního bydlení v Česku neexistuje. Francouzský systém dnes zahrnuje více než 4,8 milionu bytů a žije v něm přes deset milionů lidí, tedy téměř pětina celé populace.

Dotační program s nedostatečnou alokací
Zatímco zákon o podpoře bydlení zatím zůstává spíše na papíře, nový dotačně-úvěrový program Státního fondu podpory investic ukázal, jak velký hlad po výstavbě bytů ve skutečnosti existuje. Stát v programu přispívá obcím na výstavbu bytů s nižším a kontrolovaným nájemným.
Do výzvy Dostupného nájemního bydlení přišlo 326 žádostí v celkové hodnotě téměř 20 miliard korun, což je více než původní alokace. Státní fond podpory investic proto musel příjem žádostí zastavit.
Mluvčí fondu informuje, že alokace dotačně-úvěrového programu Dostupné nájemní bydlení činí sedm miliard korun. Z této částky fond předpokládá podporu zhruba 80 projektů a vznik 2312 bytů.
V programu je však jednoduše nedostatek prostředků. Přitom vládní ambice v programovém prohlášení zněla, že tímto krokem vznikne až 10 tisíc nových nájemních bytů navíc. Současný výsledek je tak pouze kapkou v moři.
Nicméně vidí určitá pozitiva tu jsou. Za důležitý úspěch považuje rozjezd úvěrového programu Státního fondu podpory investic, který umožňuje obcím stavět nebo pořizovat dostupné byty. Do programu se zapojila i menší města a obce, od kterých by to mnozí ani nečekali. To podle něj ukazuje, že zájem existuje, obce jen potřebují vhodné podmínky.
V průběhu posledních čtyř let se také konečně začalo hovořit o vztazích mezi pronajímatelem a nájemcem a jejich regulaci. To by mělo zvýšit jistoty nájemníků na realitním trhu a také umožnit regulaci krátkodobých pronájmů. Problematické jsou totiž do nekonečna prodlužované nájemní smlouvy na jeden rok. Celá debata však skončila pouze u diskusí bez konkrétních legislativních kroků.

Některé dílčí úspěchy přesto existují
Nelze však říct, že by vláda v oblasti bydlení neudělala vůbec nic. V době energetické a inflační krize rozšířila příspěvek na bydlení, který pomohl více než 300 tisícům domácností.
Je však potřeba tento příspěvek reformovat tak, aby nárok na něj více klesal s příjmem a stropy nákladů na bydlení odpovídaly cenám nájmu v regionech.
Ačkoliv se situace v oblasti bydlení v posledních letech nezlepšila, došlo během posledního volebního období k zásadní změně v samotné debatě o problému. Dnes je mnohem větší shoda na tom, že je potřeba kombinovat více nástrojů. To je posun správným směrem.